Zpěv
Narodil jsem se 9.dubna 1968 v Humpolci a s hudbou jsem se začal seznamovat na tamní lidové škole umění už od druhé třídy. Učil jsem se hrát na akordeon, ale ty věčné etudy mě netěšily. Až když k nám na základní školu přišel pan učitel Josef Jirků, pozounista Posádkové hudby Havlíčkův Brod, získávat pro „lidušku“ žáky ke hře na dechové nástroje s vyhlídkou členství v žákovském dechovém orchestru, má nechuť se změnila ve vážný zájem. Přihlásil jsem se.. Dechovou hudbu jsme doma poslouchávali a mně se líbila. Učil jsem se hrát na baryton až do maturity na gymnáziu. Pan učitel zahrnul do repertoáru orchestru nejen klasické dechovkové skladby, ale i taneční písničky, a tím nás mladé kluky přitáhl. Když jsem šel jednou ze zkoušky, čekal na mě před hudebkou pan František Karafiát, kapelník humpolecké dechové hudby LENEČKA. Prý nechtěl-li bych hrát v jeho kapele doprovodný trombon. Chtěl jsem. To byl rok 1986. Po dvou letech jsem nastoupil základní vojenskou službu a opět díky panu učiteli Jirků jsem dostal povolávací rozkaz k vojenské hudbě v Plzni. Tam mě čekaly krásné dva roky, na které nikdy nezapomenu. Repertoár vojenské hudby byl opravdu široký, a to mě bavilo, to byla velká škola.
Po návratu z vojny na podzim 1989 jsem hrál s další humpoleckou dechovkou VLNĚNKA s kapelníkem Václavem Menšíkem. To byla výborná parta mladých kluků, skvěle jsme si rozuměli, takže když mi v roce 1992 navrhl Jan Březina, kapelník Božejáků, abych šel hráts nimi, byl jsem na velkém rozcestí, jak se rozhodnout. Být pozván k Božejákům, to byla nabídka z kateogorie snů. Obrovské dilema: Staří kamarádi, nebo zkusit štěstí u široce populání a uznávané kapely? Nikoho z nich jsem neznal. Ani jejich písničky. Maminka mi ale radila, ať to zkusím. Poslechl jsem a popravdě – během prvního roku jsem litoval. Chyběli mi kluci z Vlněnky, a kdyby tehdy zavolali, vrátil bych se okamžitě. Jenže nestalo se…
Po roce s Božejáky jsem v Českém rozhlase České Budějovice nazpíval první dvě písničky – novinku Vysočina a stařičké Alpiny. Tím se mé členství u Božejáků utvrdilo. Kapelníka Honzu Březinu jsem obdivoval: jak vede kapelu, jak a jaké shání písničky, jakou vyžaduje morálku a kázeň, jak dokáže oslovovat muzikanty a posluchače. Vděčím mu za mnoho, díky němu a Božejákům jsem zažil asi nejkrásnější léta s muzikou.
V roce 2012 mě požádala nová kapela Jižani z Českých Budějovic o záskok za jejich nemocného zpěváka. Měl jsem trému, ale přišlo mi nezdvořilé odmítnout, když jsou v nouzi. Nakonec z toho byly tři roky společného účinkování až do vánočního koncertu 2015, kdy jsem se s nimi rozhodl rozloučit. Také u Jižanů jsem zažil pěkné chvíle, a kdo kdy někde končil, ví, co v prvních dnech, týdnech a měsících prožívá. Je to pro něj moc smutná písnička, přál bych každému, aby se mu dostala do repertoáru co nejpozději. Naštěstí jsem v roce 2019dostal nabídku zpívat s Veselkou Ladislava Kubeše. Tím jsem samozřejmě velmi potěšen, i když nastoupit po Mistru Milanu Černohouzovi mi trochu svazuje hlasivky a rozklepává kolena. Jak se mi bude dařit, ukáže až čas.
Lubomír Jech
